Každý nadcházející podzim je ve znamení prvních celoročních bilancí. Nástupem k prvním zkouškám bilancují své prvotní snažení i nadšení elévové záchranářské kynologie. Jejich touha po záchraně lidského života se přetavuje do prvních bodů za předvedené výkony jejich psích partnerů, udělovaných při akci rozhodčím. Každý z těchto začínajících psovodů odvádí často povinnou daň z nervozity, z trémy o to větší, že je primárně hodnocen jejich největší miláček, který je v jejich pohledu naprosto dokonalý a každopádně úplně nejlepší. V záchranařině by ale mělo ještě víc než v jiných soutěžních odvětvích platit to coubertinovské heslo, vyznávající jako absolutní prioritu fair play. Jde přece o záchranu lidského života, tedy určitě toho nejcennějšího, co vůbec člověk má.
Vzpomínám, jak jsem na základě nečestného přístupu dvou kolegů dokázal opustit jejich společnost, přestože šlo o kolektiv, který jsem před lety zakládal a budování jeho sídla dlouhá léta organizačně zajišťoval. Podvody mi ale byly vždy bytostně cizí a v záchranářské oblasti absolutně nepřijatelné. Nelze přece obejít informační embargo a získat podvodem kvalifikaci psa určeného k záchraně pohřešovaných. Zjištění tohoto porušení pravidel vedlo tehdy v důsledku až k rozštěpení kolektivu na dvě poloviny a velmi silně poznamenalo další vývoj české záchranářské kynologie. Proč ale na to vzpomínám teď po letech? Z jednoho prostého důvodu, nesouhlasím totiž s názorem, že všichni dnes jdou za svým cílem pomocí ostrých loktů a za každou cenu. Co mě k tomu vede?
Nedávno jsem posuzoval skupinku naprostých začátečníků při jejich první zkoušce v životě. Jako poslední cvik vstupní prověrky je odložení psa, který ve vzdálenosti několika desítek kroků od svého psovoda čeká, až si jej přijde po několika minutách vyzvednout. Cvik nepatří k nejjednodušším, i když tak zdánlivě vypadá, a často na něm visí úspěšnost celé zkoušky. Při ukončování akce se chystám již k závěrečnému hodnocení, když mi psovodka s provinilým výrazem oznamuje, že její miláček se v okamžiku, kdy jsem byl k němu zády, z místa odložení kousek odplazil a tudíž asi zasluhuje bodovou ztrátu. Naprostá maličkost, posun o půl metru rozhodně není fatální, ale ve mně vyvolaná reminiscence chování dvou pořadatelů, nosících tenkrát startujícím kolegům plánky s umístěním figurantů, svým způsobem fatální byla.
Člověk ale má přijímat život pozitivně a hořkost z tehdejšího rozštěpení dlouholetého kolektivu je již dávno dokonale vyvanulá. Především zásluhou těchto maličkostí, které mají in natura obrovskou lidskou hodnotu a mohutný duchovní rozměr. Ryzí přístup začínající záchranářky v upozornění na vlastní nedostatek je v podstatě velmi dojemný, ale každopádně úzce koresponduje s původní myšlenkou záchranářské kynologie „Ve jménu člověka“. Zároveň je však v naprostém protikladu s vyvolanou neblahou vzpomínkou.
Zachovejme si ale pozitivní přístup. Ve všem špatném je prý vždycky něco dobré. V pozitivním nadhledu si lze snáze uvědomit, že díky rozštěpení tehdejšího kolektivu došlo k objevení a následné existenci Londonky. A to je určitě argument lehce přebíjející všechny negativní myšlenky. Nádherná příroda kolem třeboňského areálu poskytuje nezapomenutelné zážitky, povznášející běžný denní život i se všemi jeho strastmi na nejvyšší úroveň. Vždyť i mé včerejší pozorování stáda padesáti jelenů s mohutným čtrnácterákem v čele bylo úchvatné, stejně jako každodenní návštěvy Londonky nejrůznější zvěří. Téměř každý den kolem čtvrté odpoledne se přijde statný srnec přesvědčit, jestli jsme ještě v areálu, veverky či méně obvyklí strakapúdi nejmenší, žluvy, sovy, divocí holubi a hrdličky jsou v areálu jako doma. Před pár dny se opět objevil můj starý přítel tchoř, který mi před časem tak nevábně poznamenal mého Exe, který se s ním chtěl přátelit. Příšerný odér sice už dávno vyvanul, ale touha přátelit se s každým živým tvorem bohudík zůstala Exíkovi dodnes. Je mi zářným osobním příkladem a já dobře vím, že se mám od něj ještě pořád hodně co učit…
Comments