Dokud je člověk potřebný, je v centru pozornosti, ale v okamžiku, kdy opustí funkci, je náhle pro mnoho lidí naprosto nezajímavý.

Ing. Jiří Šefl byl nejen aktivním chovatelem jihočeského boxerklubu, ale se svými dvěma boxerkami hlavně psovodem a funkcionářem záchranné brigády. Jako ředitel významné agrofirmy byl pro brigádu z hlediska zajišťování výcvikových prostor v zemědělských areálech, sponzorským zajišťováním nákladní dopravy i celou řadou jiných prospěšných akcí velmi přínosným kontaktem. Navíc ještě dlouho v brigádě zastával funkci ekonoma a pokladníka, tedy jednoho z nejdůležitějších funkcionářů. Jak už to ale v současnosti bývá, minulost některé lidi příliš nezajímá. Ve středu 9.1.2019 ve 13 hodin se s ním v českobudějovickém krematoriu nepřišel rozloučit ani jediný zástupce svazu a dokonce ani Jihočeské brigády, které tak dlouho vedl účetnictví. Z celé záchranářské obce jsme na rozloučení s ním dorazili jenom dva v podstatě z jiné organizace. Když jsem se takto osamoceně již před mnoha lety loučil s Pepou Broumem, domníval jsem se, že šlo o nešťastnou souhru náhod. Při rozloučení s významným funkcionářem svazu Petrem Staňkem jsem si to už nemyslel. Asi opravdu platí, že když sejde z očí, sejde z mysli… Není to rozhodně povzbudivé a jenom to evokuje nihilistické pocity ze současné lidské společnosti. Už ani obyčejná lidská slušnost nedonutí vedení organizace k vyslání alespoň jednoho zástupce, aby položil květinu a poklonil se památce člověka, který byl mnohaletým funkcionářem spolku, stabilním tvůrcem přátelského ovzduší a který se každému snažil prospět podle svých schopností a sil. Byl poctivým člověkem a kamarádem, sice nepříliš úspěšným psovodem a závodníkem, ale v každé situaci vždy vítaným společníkem. Dlouhá zákeřná nemoc mu hodně znepříjemnila poslední dva roky života, než byl povolán k definitivní cestě za Duhový most. Rozloučení s ním bylo velmi citlivě uspořádané, nádherný hlas Luise Armstronga, který jej zval k návštěvě Borůvkové hory, zněl v obřadní síni velmi emotivně. Jiřího oblíbená hudba nemohla pokračovat a vyvrcholit jinak, než nádhernou titulní skladbou Ennio Morriconeho z filmového westernu Once upon a time in the West. Během této nadpozemské skladby mi proběhly před očima všechny naše společné chvíle při výcvikových soustředěních a letních táborech a pestrá řada dalších společných momentů. Odpočívej v pokoji, Jiří, a pohlaď i za nás své boxerky, které tam na tebe čekají. Tiše skončilo dojemné rozloučení s dobrým člověkem, ale i kdyby bylo sebekrásnější, nemohlo zastřít pocity marnosti při pohledu na hrstku nešťastných pozůstalých, které kromě nás dvou z K9 nepřišel podpořit ani jediný jihočeský záchranář, nikdo z jeho mateřské brigády, která ještě před nedávnem byla nejpočetnější. Asi mi do toho nic není, ale opět mne v zádech zamrazil již známý pocit studu za současnou lidskou společnost…