Žít s legendou a občas ji na nějaké téma nevyzpovídat, by mohlo být v budoucnu hodnoceno jako neodpustitelný hřích. Pokusím se s vaším dovolením tomuto hříchu vyhnout.  
(Ms Hedvika Češková)

Protože bezdůvodně hřešit rozhodně nechci, pokusím se občas z poměrně dost vytížené legendy české i československé záchranářské kynologie Jardy Sedláka vymámit názory na některé aktuální události ve světě i v tuzemsku. Přestože mnohé své myšlenky publikoval v několika knihách, všechno se stále vyvíjí včetně záchranářské kynologie. Čas pádí tempem šílence a zítra již prach zapomnění začne pokrývat ještě včera velmi čerstvé události. Kde se objevili záchranáři se psy poprvé, kdy a proč byly založeny první organizace, kde se vzalo Spáleniště, kam zmizel Křižanov, jak a proč začaly atestace a mnoho dalších otazníků by mohlo zmizet nezodpovězeno v propadlišti dějin. A přestože jeden funkcionář před časem arogantně prohlásil, že ho minulost vůbec nezajímá, že ho zajímá pouze současnost, je evidentní, že tomu tak není. Věřím, že arogance tohoto rychlokvašeného funkcionáře je v současném záchranářském světě zcela ojedinělá a nikdo další takovou myšlenku nesdílí. Jak řekl kdysi Winston Churchill: Kdo nezná vlastní historii, je odsouzen ji prožít znovu. Byla by rozhodně škoda, aby některé otázky záchranářské kynologie a zejména pak její historie zůstaly všem zvídavým nezodpovězeny. Využijme toho, že dosud jsou mezi námi ti, kteří začátky české záchranařiny prožili osobně a jsou ochotni se o své myšlenky a tehdejší pocity s námi podělit. S úctou k historii, k těžkým začátkům a s obrovskou pokorou ze srdce děkujeme.