Vysněnou Zemi Tří Sluncí nám vždy symbolizovaly tři vrcholy romantiky klukovských let. Dětské sny se mají plnit a láskyplně hýčkat, aby nám vydržely co nejdéle.

Krása, Láska a Pravda

Pojmy Krásy, Lásky a Pravdy nám byly zářnými stálicemi v dětských snech prosycených romantikou foglarovské Slunečné paseky a zářícími nehasnoucím svitem nad naší symbolickou Chatou v Jezerní kotlině. Tato Tři slunce nás spolehlivě provázela teenagerským obdobím a měkce ozařovala společné trampské traily, aby nezbloudily od nepřekonatelné romantiky Mladých hlasatelů, Vpředů a legendárních Rychlých šípů. My sami jsme byli tvůrci i aktéry imaginární Země Tří Sluncí, do jejíž mateřské náruče jsme toužili navždy patřit. Laskavá sluneční záře nás bezpečně provedla dětstvím až do dospělosti, od prvních kontaktů s nádhernými bytostmi, vznosně nazývanými „nejlepšími přáteli člověka“, přes počáteční cvičákovou kynologii až po cílenou záchranu lidských životů. Bez ohledu na nejrůznější životní peripetie nás jako symbolickým světlem na konci tunelu provázejí až do současnosti, až k branám naší vysněné Země Tří Sluncí.

Už více než padesát let nás do hloubi duše oslovuje prolog Brácho, pojď z pera Jardy Sedláka, veřejně prezentovaný po dosud nejtragičtějším tureckém zemětřesení v jeho první knize Brácha pes. Stal se mottem, základní myšlenkou a hlavní inspirací našeho záchranářství. Vážíme si nesmírně našich psů a bez jakéhokoli nepatřičného pathosu a polidšťování vnímáme každého z nich jako svého rovnocenného partnera, jako opravdového bráchu, jako skutečného živoucího vyslance ze Země Tří Sluncí. Jejich schopnosti jsou fantastické a absolutně nedoceněné…

 

Brácho, pojď,
a já ti budu vyprávět o mojí zemi,
do které odcházím každý večer, když zapraská oheň
z modřínových větví.
Je to zem dvanácticípých hvězd,
šesti měsíců, hvězdných dešťů a fialových slunečnic.
Cesty jsou sypané zlatým prachem  
a koně mají stříbrné podkovy.
Od západu k východu se prohánějí mustangové
s diamantovými kopyty
a pastevci střílejí do vzduchu zlaté kulky.
Slyšíš, brácho? Do vzduchu…
Kolem jednoho ohně tam sedí lidi různých barev
a všichni zpívají společně kouzelnou melodii beze slov,
kterou jim vyhrávají stříbrná bendža.
Zpívej ji s nimi, brácho,
té řeči nepotřebuješ rozumět.
Bendža nehrají ani v dur ani v moll –
jsou laděná podle voňavého větru,
co fouká od modrých hor.
Ty hory patří k mé zemi, brácho.
Tečou z nich křišťálové potoky plné nádherných ryb
a lidi, co je chytají, vždycky mluví pravdu…
Ty tomu, brácho, nevěříš?
Jen pojď, až zahoří pár modřínových větví,
ukážu ti tu zem, kde lidem září na obloze tři slunce –
Krása, Láska a Pravda.
Ale nejdřív bych rád věděl, jestli mi vůbec taky chceš
říkat „brácho“…