Základem úspěšnosti výcviku záchranného týmu je jako v každém sportu především osobnost a zkušenosti trenéra, na druhém místě pak možnosti přístupu ke kvalitním trenažérům. Charisma šéfa výcviku často automaticky zajišťuje správné metodické postupy, bez kterých psovodi přešlapují na místě nemístně dlouho. Sebenadějnější pes se totiž bez kvalitního tréninku nemůže výcvikově posunout vpřed sám. 
 

Jestliže jsem se před nedávnem vracel z kanadské Alberty s přesvědčením, že jsem právě absolvoval patrně nejkrásnější akci letošního roku, má další cesta pod hlavičkou IRO mě dokázala přesvědčit, že se mohu i v dobrém mýlit. Můj pobyt na exotickém ostrově Taiwan překonal veškerá má očekávání naprosto ve všech směrech. Kdysi portugalská kolonie Formosa se postupem let přeměnila na supermoderní Taiwan, který dnes dýchá sebevědomím a touhou po nezávislosti. Poprvé jsem tento čarokrásný ostrov navštívil jako psovod po strašlivém zemětřesení v září 1999, pouhý měsíc po nejstrašnější a zároveň naší první misi v Turecku s desítkami tisíc mrtvých obyvatel Gölcüku, Yalovy a Adapazari. Taiwanské zemětřesení bylo s ním sice srovnatelné intenzitou 7,2 až 7,4 Richterovy škály i blízkostí epicentra od velkoměsta Taipei, avšak tím veškerá podobnost končila. Nesrovnatelně kvalitnější místní stavby odolaly natolik, že počty mrtvých se vešly do necelé tisícovky. Podruhé jsem navštívil Taiwan přesně po roce, kdy jsme s Danielem byli pozváni k oslavám výročí tohoto neštěstí, které proběhly na závěr týdenního školení místních psovodů v čerstvě založené záchranářské organizaci. Doposud totiž měli Taiwanci sice skvěle připravené záchranáře, ale nedisponovali žádnými vycvičenými záchranářskými psy. Tento nedostatek se rozhodli napravit a vytvoření prvního družstva kynologů bylo tehdy naším hlavním úkolem. Psy vybrali z útulků a psovody stanovili ze svých řad na základě dobrovolnosti. Kromě intenzívního tréninku v oblastech záchrany v sutinách a v terénu je velmi zajímalo i vyhledávání utonulých. Závěrem týdne vyvrcholily monumentální oslavy okružní jízdou po místech naší tehdejší záchranné mise s cílem pochlubit se naprostou likvidací veškerých škod. Zní to téměř neuvěřitelně, ale rok po neštěstí nebylo po zřícených budovách v Taipei, Nanthou či Kuoshing ani památky. V kontrastu s bezradným přešlapováním vrcholných orgánů Turecka, které si s likvidací škod nevěděly rady, byla rychlost taiwanské obnovy skutečně neuvěřitelná. A má třetí návštěva tohoto obdivuhodného ostrova, který není rozlohou o mnoho větší než Morava, se měla odehrát znovu po dlouhých šestnácti letech. Krása taiwanské přírody s kouzelnými sceneriemi centrálního ostrova, obklopenými vulkanickými horami, vysoce překračujícími 3000 m, a s horkými prameny, vystřikujícími až do výše 20 m, se samozřejmě nezměnila. Vůbec se nezměnilo ani nesmírně přívětivé, uctivé a úslužné chování místních obyvatel. Zato v záchranářské oblasti se změnilo k nepoznání již absolutně všechno. Při svých cestách pod hlavičkou IRO jsem viděl ve světě velmi mnoho armádních nebo hasičských areálů, včetně důmyslných trenažérů pro veškeré záchranářské činnosti, ale areál pro výcvik záchranářů v takovém rozsahu a na takové úrovni jako v Nanthou ješté nikdy. Z pohledu kynologů blednou i skvělé trenažéry vybudované v Ljubljaně, Tritolwerku, v Paříži, nebo v Itálii, žádný z nich nedosahuje taiwanských parametrů. Co vlastně nastavuje laťku kvality těchto zařízení? Kromě všestrannosti využití všemi záchrannými složkami je pro kynology klíčová především výcvikově regulovatelná obtížnost úkrytů. Jedině citlivě zvyšovaná obtížnost průniku lidského pachu při trénincích může psům přinášet následné zvyšování schopností jeho zjišťování, zachycování i nepatrné koncentrace a důsledné dohledávání centra zdroje. To jsou zákonité požadavky metodiky výcviku záchranných psů. Málo zkušení psovodi se ale často právě těmto náročnostem cíleně vyhýbají, protože si s jejich řešením většinou nevědí rady. Stejně bezradní bývají i při lokalizaci zdroje pachu při pátrání po utonulých. Je to způsobeno hlavně tím, že jejich výcvikový postup převážně nevybočuje ze stereotypního opakování jednoduchých úkrytů v přirozených sutinách zbořených budov. Za nejúčinnější přitom považují střídání těchto zbořenišť, které se ale ve většině případů od sebe pachově nijak podstatně neliší. Úspěšnost výcviku záchranných psů naopak zaručují promyšleně vybudované trenažéry se systematicky regulovatelnými záludnostmi jednotlivých úkrytů. Každý z těchto obdivuhodných areálů ve světě bývá konstruován vizí jednoho zkušeného autora, kterému sekunduje technický kolektiv. Touto cestou se ještě před nedávnem ubíraly i dva strategicky výborně položené české trenažéry. Je obrovská škoda, že v současné době jen neudržitelně chátrají…