Řízením osudu jsem byl po více než dvaceti letech posuzování v rámci IRO po celém světě vyslán do estonského Tallinnu poprvé.
Dlužno rovnou říci, že jsem rozhodně nebyl ani po výkonnostní, natož pak společenské úrovni této pobaltské akce zklamán. Přestože aktuálně akce probíhala bez kategorie sutin, pouze v kategoriích ploch a hlavně stop, byla sestava IRO zkoušek národnostně velmi pestrá (Finsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Švédsko), Sestava zúčastněných plemen byla rovněž velmi pestrá, s mírnou převahou německých ovčáků, kteří na mne ale typově působili jako by přicházeli z minulého století. Ale i některá jiná plemena vyzařovala odlišným, jakýmsi skandinávským dojmem. Hrubší konstituce, mohutnější tělesné stavby, výraznější osrstění, zkrátka drsnější vzhled vycházející asi z drsné severské přírody. Zcela dominantní disciplínou byly tentokrát stopy, přestože podmínky přes zdánlivě ideální travnaté terény byly z hlediska povětří naprosto strašidelné. Nárazový vichr lámal stromy a činil chůzi proti směru jeho působení téměř nemožnou. Podmáčená a čvachtající severská buš by se na první pohled zdála pro stopování výborná, ale působením vichru se naopak jevila jako naprosto nepřijatelné prostředí. Pro mne však práce nasazených psů ve stupni A se stala velmi příjemným šokem. Psi doslova dřeli s nízkými nosy od vyhledání identifikačního předmětu v počátečním čtverci přes všech pět dalších předmětů a čtyři lomy až po označení osoby na konci s naprosto minimálními ztrátami. Klíčovým bodem ve stupni B se ale staly ostré lomy, které v některých případech byly fatální. Každopádně práce všech stopařů byla obdivuhodná, přinesla mi i vzpomínku na mládí, kdy na českých mistrovských stopách jeden čas kralovali kladenští ovčáci, kteří měli hodně nadřeno z domácích podmínek soustavně ztěžovaných v okolí Kladna vlivem souvislé vrstvy popílku z tehdy velmi fungujících SONP Kladno. Rovněž další vzpomínka na bývalé české záchranářské superstopaře Honzu Pokorného, Honzu Fekara, Jarka Smahela, Mílu Čeňka nebo Tomáše Strouhala, jak by se asi jejich němečtí ovčáci dokázali poprat s takto téměř neregulérními povětrnostními podmínkami. Kdoví… Jejich práci jsem jako rozhodčí mnohokrát s obdivem hodnotil na nejvyšších světových soutěžích. Vichr nás provázel v nárazových poryvech po celý víkend, dokázal udělat obrovské drama i z běžných cviků poslušnosti, když rval povely psovodům přímo od úst. Každopádně úroveň akce byla na velmi slušné úrovni, pouhé dvě podlimitní poslušnosti výmluvně hovoří za vše. I v takových podmínkách ale dokázali mnozí účastníci předvést výkony ve známkách výborně či velmi dobře. Možná není divu, když za výsledky veskrze úspěšné akce stojí Kirsti, Margot, Öle nebo Monika. Skvělá práce, rozpis akce i v příšerném větru klapal na minutu…
Autor: Jaroslav Sedlák
