Se smíšenými pocity lze někdy poslouchat výlevy samozvaných výcvikářů, kteří s pocitem vlastní dokonalosti předstupují před družstvo. Překypují sebevědomím a hýří radami, jejichž důsledky pak odnášejí psi, kteří si to samozřejmě vůbec nezaslouží.
Osobně rád poslouchám skutečně odborníky, protože ani má celoživotní pouť mezi pejskaři mi nezaručuje odbornou dokonalost. Rád také připouštím, že se občas dozvím něco skutečně přínosného. Jako jeden z největších přínosů moderní doby oceňuji například nástup metody pozitivního posilování. Většina kolektivů se prezentuje na veřejnosti výhradním využíváním této metody. Je to ale pravda nebo jen reklamní trik? Většina psovodů ví, že tato metoda neobnáší žádné korekce ani tresty, stojí výhradně na pozitivním přístupu. Tím však zdaleka není řečeno vše, podstata úspěchu této metody tkví především v naprosto přesném vystihnutí okamžiku odměny, tedy pozitivního kontaktu ze strany psovoda. A to bývá často největší problém, jako vlastně osobní šikovnost všeobecně při každém výcviku. Kdyby tak brutálně často nechyběla v arzenálu mnohých psovodů, pokračovaly by jejich výcvikové úspěchy mnohem výraznějšími kroky.
U valné části instruktorů výcviku jsou sice jejich zkušenosti velmi mizivé, ale o to vyšší je úroveň jejich rétorických schopností. K úžasu mě přivádějí zaslechnuté poznámky o „druhotném centru pachu“ nebo „neposlušnosti na správném místě“, které cíleně dokážou posluchače ohromit. Avšak jen do okamžiku, než poznají, že o dané problematice nemá přednášející doslova ani ponětí. Termín slyšel od někoho zkušeného a rád ho sám k póze odborníka využije, aniž by s ním ale měl jakoukoli zkušenost. V praxi s tím pak při tréninku nadělá více škody než užitku, protože zařadí dílčí řešení problému na zcela nesprávné místo. Mám na mysli samozřejmě záchranářský výcvik v oblasti speciálů, který vyžaduje určité penzum osobní zkušenosti. Situace je poněkud odlišná u disciplíny poslušnosti nebo sportovní kynologie. Tam se tolik přešlapů tak často nevyskytuje, v této oblasti totiž funguje celá řada výborných instruktorů. A není bez zajímavosti, že ti nejlepší se často rekrutují z řad bývalých (ale i současných) figurantů obrany, kteří tedy opět pracují na základě osobních zkušeností.
Ještě jedna věta často slýchaná od úplných začátečníků mě vede k trpkému úsměvu: „Já cvičím pro praxi, poslušnost a zkoušky mě vůbec nezajímají!“ To je velmi pikantní názor, v podstatě ale naprosto irelevantní. Copak ten dotyčný cvičí hlavně vyhledávání cadaverů, které je nejčastějším motivem při žádání spolupráce od záchranářských kynologů? A jak vlastně by chtěl bez složení zkoušek prokázat kvalifikovanost svého psa? Pes použitelný k praktickému zásahu by měl být přece právě držitelem těch nejvyšších zkoušek.
Ve skutečnosti ale tito psovodi, často pod vedením právě zmiňovaných rádoby instruktorů, se převážnou většinu tréninkového času věnují pouhému seznamování psa s pohybem na různých materiálech a vrcholem jejich snažení je neustálé opakování přímých značení. Dokonce však ani tento základní záchranářský cvik nedokáží zinscenovat tak, aby měl výcvikový smysl a přinášel nějaký posun. Místo toho se dlouhodobětopí v naprosto primitivním stereotypu. A psy, kteří se musí pracně seznamovat s pohybem na běžné sutině, by rozhodně bylo vhodnější nasměrovat na úplně jiný druh výcviku. Zajímavých výcvikových směrů je dnes přímo nadbytek. Normální zdravé štěně každého plemene má přece v sobě vrozenou zvídavost, která ho pudí právě do neběžných terénů k prozkoumání čichem. Čich je pro každého psa hlavním smyslem a přináší mu soustavně neuvěřitelné množství informací. Osobně jim tuto schopnost nesmírně závidím a zároveň ale čím dál víc obdivuji.
Pravidelná soustředění K9R se v současnosti právě nejvíc zaměřují na řešení některých ztěžujících prvků, vkládaných cíleně do koncepce tréninkového dynamického stereotypu. Samozřejmě s citem a úměrně věku. Je ale nádherné pozorovat, jak se dá v praxi názorně naplňovat známé krédo, že „úspěch záchranáře spočívá v dokonalé souhře lidského mozku a psího čichu“.
Autor: Jaroslav Sedlák
