Po dvou covidových letech, kdy muselo být každoroční školení rozhodčích IRO konáno pouze pomocí počítačových obrazovek, proběhly poslední tři dny minulého týdne ve slovinské Kranji s osobní účastí mezinárodních rozhodčích z celého světa.
Naprosto nenahraditelná možnost výměny zkušeností největších odborníků záchranářské kynologie v ryze přátelském prostředí je stabilně hlavním motivem všech pro jejich každoroční účast. Přestože povinnost této účasti platí jednou za dva roky, myslím, že jsem za ta dlouhá léta posuzování chyběl pouze jednou. Kromě nejrůznějších informací od zemětřesením postiženého Turecka až po vyjasňování diskutabilních momentů při posuzování, zejména mantrailingu a vodních prací, se hlavní náplň školení věnovala převážně změnám zkušebního řádu. K 1. lednu 2024 totiž nastává povinnost uváděná v preambuli mezinárodního ZŘ, že vždy po pěti letech fungování musí být náplň IPO-R aktualizována, právě vzhledem ke zkušenostem rozhodčích a psovodů, nasbíraných za uplynulých pět let. Všechny návrhy z řad veřejnosti samozřejmě nejsou vždy průchozí, avšak mnohé specifické požadavky, především z Evropě velmi vzdálených zemí, je nutno respektovat. Prioritním cílem však samozřejmě vždy zůstává sjednocení názorů posuzovatelů, přestože hovoří nejrůznějšími světovými jazyky. Určitě je plně na místě administrativní ohleduplnost pro ty nejvzdálenější země, které disponují pouze jedním nebo dokonce žádným rozhodčím IRO. Přece není v silách sympatické Brazilčanky Rity Leivas zvládnout celý rozsáhlý kontinent Jižní Ameriky osobně. Proto nemohl třeba posledně projít požadavek posouzení dvou povinných stupňů A před nastoupením na stupeň B dvěma různými rozhodčími. Pro Jihoameričany to byl zcela časově nereálný požadavek. Naopak je ohleduplné povolit jim při jedné akci složit ve třech dnech stupeň A dvakrát, samozřejmě ale bez jakékoli úlevy v kvalitě prováděných prací. Je nutné si rovněž uvědomit, že v převážné většině těchto exotických zemí se konají mezinárodní zkoušky jen jednou za rok. Často probíhají jako jejich interní přebor, ale určitě vždycky jsou brány jako velký kynologický svátek. Problémy tohoto typu si Evropané, zhýčkaní jak značnými počty dostupných zkoušek, tak nesrovnatelně dostupnými počty rozhodčích, často vůbec neuvědomují. Vždyť jenom v ČR jsou čtyři mezinárodní rozhodčí (D.Sedlák, P.Šabacký, J.Sedlák, P.Foltýnová), stejně tak v sousedním Rakousku či ve Slovinsku, a to je v rámci IRO v jedné zemi Evropy aktuálně největší počet. Při zkouškách nových rozhodčích, které se také konají každý rok, přibývají absolventi jen velmi zvolna, většinou až při opakované účasti. Prověrky za účelem získání testu úspěšnosti jsou v této oblasti logicky velmi náročné. V letošním roce se z úspěchu radovalo pouze Estonsko, které také dosud nemělo žádného rozhodčího, přestože pořádají mezinárodní akce velmi často. Faktem zůstává, že snižování náročnosti kvalifikačních prověrek nemůže v žádném případě ničemu prospět. Nelze snižovat požadavky zkušebních řádů ani požadavky na kvalitu posuzovatelů. O tom velmi výmluvně hovoří historie kynologie v mnoha zemích i když bohudík zatím ne v záchranářském směru.