Po svém založení se SZBK stal načas jediným dobrovolnickým spolkem v ČR, zabývajícím se výcvikem psů k vyhledávání pohřešovaných osob.
V říjnu 1993 byla ve spolupráci svazu, armády a policie pozvána do Československa lektorka výcviku záchranných psů Caroline Hebbart z New Jersey na IMZ k vyhledávání cadaveru, čili lidských ostatků, v sutinovém a vodním prostředí. Výborně připravená instruktáž proběhla za hojné účasti složek v armádním zařízení v Hůrce u Lipna. Navazující praktické části se ochotně zúčastnilo i několik psovodů svazu se svými psy. Nejednalo se o žádné začátečníky, ale o psy, kteří již měli dostatek zkušeností s hledáním živých lidí, min. v úrovni ZZP2. Metodicky výborně zvládnutý kurs docílil u všech účastníků až nečekaně rychlý kvalifikační vzestup, v jeho závěru vyhledávali všichni psi spolehlivě cadaver v sutině i ze člunu na lipenské hladině. Američanka nás tehdy poprvé seznámila i s pachovými tabletami, které měla v imitacích trojího stáří (čerstvý, týdenní, měsíční). Pro nás na běžný trénink byly ale tehdy cenově nedostupné, proto jsme místo nich používali vlasy, zuby a nehty, které byly pochopitelně k dispozici lehce a zdarma. Dostupnost tohoto materiálu pomohla nejen k rychlému rozšíření tohoto výcvikového trendu do brigád, ale dovolila i začlenění prací s cadaverem do nového zkušebního řádu k 1.1.1997.
Jeho začlenění nebylo samozřejmě přijato jednohlasně, ale ve schvalovacím souboji dvou návrhů byla prozíravým prezidiem a následně i sjezdem SZBK proti znění ZŘ Zdeňka Katolického naprostou většinou přijata varianta Jaroslava Sedláka. Tento zkušební řád je dodnes používán svazem jako jeho interní normativ, přestože již doznal několik inovací. Princip hájený prezidentem svazu Vladimírem Kuchtou byl jednoznačný: Pro stát je naše dobrovolnická činnost nejdůležitější právě v této oblasti, protože při hledání živých lidí jsme velmi lehce nahraditelní policií nebo armádou. Tato téze se brzy potvrdila při několika tuzemských zásazích, ale hlavně pak při katastrofické turecké misi v srpnu 1999, kdy obrovské množství mrtvol v pekelném prostředí 35 stupňů C dokázalo vytvořit pro pachovou práci psů naprosto nepředstavitelné prostředí. Řada týmů z celé Evropy se proto musela téměř bez využití vracet, protože jejich psi práci v takovém prostředí zkrátka nedokázali zvládnout. Situaci velmi výmluvně ilustruje citát ze závěrečné zprávy: Jednalo se o hledání náznaku živého lidského pachu v přeplněné márnici.
Analytický rozbor činnosti psů provedený vedením IRO jednoznačně prokázal, že pes, pokud má vycestovat na misi po zemětřesení, musí mít dostatečné zkušenosti v práci s cadaverem. Toto jednoznačné rozhodnutí padlo vzápětí oficiálně v usnesení světového sympozia záchranářů, uspořádaného hned v roce 2000 v Igu u Ljubljany. Usnesení sympozia pověřilo prováděním těchto prověrek jednotlivé národní organizace, takže pro celou Českou republiku to byl SZBK. Jako hlavní výcvikář svazu jsem za tímto účelem byl pověřen sestavením speciálních atestací s odpovídající náročností. Inovací ZŘ byla tato atestační povinnost začleněna pod názvem ZPJ, čili zkouška Pohotovostní jednotky. Obnášela denní a noční práci s hledáním živých i mrtvých osob v neznámém poměru mezi nimi a její úspěšné splnění přinášelo členství v zásahové jednotce. Do té doby fungující garance OSN začala poněkud stagnovat, takže po dvou letech jejich konání byli pro zvýšení prestiže přizváni do prověrkové komise zástupci Generálního ředitelství HZS. Plynulý průběh těchto atestací, tedy přirozený přísun úspěšných absolventů ZPJ, zaručoval kvalifikovaný výběr aktuálně nejlépe připravených psů do řad osmnáctičlenné PJ svazu, jejíž působení bylo zajišťováno jediným telefonem vedoucího a naprosto bezproblémově vykrývalo potřebu celé ČR, tehdy v průměrném počtu 18 až 20 zásahů ročně. Kvalita jednotlivých psů byla souběžně ověřována také účastí na vrcholných akcích SZBK a IRO, kde se standardně umisťovali na předních místech startovního pole. Stejným způsobem byli a stále jsou využíváni dobrovolní kynologičtí záchranáři v mnoha zemích světa. Využití této přirozené výkonnostní pyramidy totiž přináší orgánům CO nebo HZS kromě záruky kvality použitých psů i značné finanční úspory. Kvalitu použitých psích nosů totiž nelze v žádném případě podcenit. Zdaleka nejsou všichni psi stejně schopní, rozhodně není zaručen úspěch akce jenom tím, že je použit pes. Jen skutečně výjimeční výcvikáři dokáží připravit psa do reprezentační vrcholové úrovně. A boj o lidský život je rozhodně reprezentací par excellence. V řadě zemí světa je pro státní orgány každý rok opakované úspěšné absolvování zkoušky RHTB tou nejvyšší kvalifikační metou pro praktické použití. Geniálně jednoduchý, mezinárodně zcela srozumitelný, férový a přitom úsporný systém se zárukou nejvyšší kvality. Navíc s dokonalým respektem toho, jak je psí život zoufale krátký a jeho produktivní část i při dobrém vedení ještě citelně kratší.
Od zmiňovaného světového sympozia, které předepsalo atestace jako záruku dostatečného kontaktu psů v oblasti cadaveru, už uplynulo 22 let. Lidé přicházejí a odcházejí, včetně funkcionářů, a dnes už možná málokdo ví, proč vlastně byly zavedeny. Ale spolehlivé vyhledávání živých i mrtvých osob v jednom terénu stále zůstává jako vrchol záchranářského výcviku. Psů schopných takto pracovat však citelně ubývá. Mýtus „atestovaných“ psů jako označení nejvyššího stupně vycvičenosti však leckde uměle přetrvává, přestože faktické výsledky tomu nenasvědčují. Zkouška ZPJ se ve svazu již nepořádá a svazoví atestovaní psi, pokud se nějaké vrcholné soutěže zúčastní, svými výkony tento mýtus nepotvrzují. Atestace dnes probíhají výhradně v úrovni vyhledávání živých osob a fungují jako prověrka výcvikové úrovně ryze pro potřeby HZS. K atestacím vodních prací zatím nebylo přikročeno vůbec, přestože byly podrobně připraveny již před zmíněnými dvaceti lety. Tyto připomínky však v žádném případě nelze brát jako kritiku, každá organizace si přece pro svou potřebu provádí vlastní prověrky úrovně podle svých interních předpisů. Se vší pokorou jde tedy pouze o názorový komentář momentálního stavu.
Naprosto samostatnou kategorií pak jsou atestace plošných prací, které doznaly výrazných a rozhodně velmi pozitivních změn. Ke slovu se do práce kynologů v posledních letech výrazně dostává technika, která je velmi zajímavá a určitě přínosná. Dřívější používání rojnic se téměř vytratilo a prostor na mapě rozdělený na sektory pro jednotlivce umožňuje nasazování psovodů okamžitě po příjezdu do místa zásahu bez čekání na další kolegy. To je obrovská a nesporná výhoda v práci operačního střediska, která výrazně urychluje zásah a šetří čas. A čas při záchranných pracích všeho druhu přece hraje vždycky hlavní roli.
