Každá etapa, každá déletrvající situace si zaslouží zhodnocení, poučení, zpětnou vazbu, zkrátka bilanci všeho více či méně dobrého.
Ano, je docela možné, že se ještě hodně zahřejeme, ale tropy patrně skončily a žloutnoucí listí na Londonce avizuje neomylně příchod podzimu. V bilanci končícího léta, které nezastírám bylo pro K9R velmi těžké, bych rád poděkoval všem jejím členům bez výjimky. Za každém z nich je vidět obrovský kus práce, který odvedli nejen při dokončování zázemí Londonky, ale i v intenzitě výcviku vlastních psích parťáků. Mohl jsem zaznamenat jejich výrazný posun, který díky velmi citlivému přístupu instruktorek k jednotlivým osobnostem je znát ve všech oblastech. Výsledek je o to hodnotnější, že zdaleka nemůžeme hovořit o cílené vybraných perspektivních plemenech, často spíše naopak, a dokonce ani o přebytku talentu u psovodů. Jeho nedostatek je ale nahrazován poctivostí v přístupu, houževnatostí a ochotně přijímanými kritickými připomínkami. Jsme dostatečně poučeni z výsledků kolektivů, nebetyčně přesvědčených o vlastní bezchybnosti a uzavírajících se do bubliny osobní dokonalosti. Jejich cílené propagační lži vysílané každou FB zprávou do celého světa každý jen trochu soudný pejskař brzy prokoukne. Akutní nebezpečí je však právě v rychlosti tohoto prozření, protože produktivní psí život je zoufale krátký a promrhané třeba dva roky jsou absolutně nevratné a nesmírně těžce nahraditelné. Nejrůznější informace se na každého eléva kynologie valí ze všech stran a těch upřímně míněných a podložených skutečnou odborností je bohužel opravdu minimum. Čemu ale má důvěřivý začátečník věřit? „Odborníci“ se rodí pomalu na každém kroku a jejich kvalifikací je často pouze přehnané osobní sebevědomí násobené schopností intenzívní rétoriky, maximálně tak podložené účastí na nějakém rádoby kynologickém kurzu. Výběr skutečné kvality je tedy nesmírně těžký a začátečník musí mít asi i ten kousek toho známého štěstíčka.
Kolektivy střídající se ve výcvikových turnusech na Londonce mi poskytly mimořádnou příležitost více nahlédnout za oponu současné úrovně nejen české, ale hlavně zahraniční kynologie. Letos jsem byl rovněž poměrně hodně využíván jako rozhodčí na mezinárodních akcích ve světě a tyto poznatky se mi právě se zkušenostmi z Londonky slévají v hodně pestrou a nesmírně zajímavou mozaiku. Jediné, co mi ale stále uniká, je poznání skutečného důvodu, který vede celou řadu tuzemských kolektivů k uzavírání se do sebe a k slastnému opájení se vlastní dokonalostí. Je to arogance funkcionářské moci, neuvědomělá pýcha nebo obyčejná hloupost a pohodlnost hraničící s leností? Nedostatek kvalitních funkcionářů přece nemůže natolik zbrzdit vrozenou lidskou touhu po poznání a téměř zlikvidovat zdravou aktivitu jednotlivce mířící k náročnějším cílům…
Trochu jsem ale v úvaze utekl od bilance končícího nádherného léta ve skvělém přírodním prostředí chráněné oblasti Třeboňsko s lidmi, kteří sice rozhodně nejsou ideální ve všech směrech, nejsou ani mimořádně talentovaní, ale všichni milují své psy, jsou velmi pracovití, nevadí jim propocená trika v prachu a špíně sutin a hlavně všichni usilují o stejný cíl. Děkuji jim všem za to, že jsou takoví i s jejich chybami a za sebe říkám, že jsem v tomto kolektivu šťasten. Navíc si dostatečně uvědomuji, že mám obětavou ženu a skvělého psa, se kterým jsme naladěni na stejnou strunu. Takže jaképak náznaky smutku ze zvolna končícího léta…
