Jako mezinárodní rozhodčí křižuji dlouhou řadu let zeměkouli všemi směry a upřímně doznávám, že se většiny těchto akcí účastním velmi rád.
Nevadí mi dlouhé lety a jsem často delegován jak na východ (Japonsko, Tajvan), tak na americký kontinent. Uplynulý týden jsem měl tu čest opět strávit na akci v Kolumbii, kterou jsem díky covidové pauze několik posledních let nenavštívil. Jižní Amerika mi již prvními IRO-akcemi učarovala, ať již to byla Uruguay, Brazílie, Argentina, Chile či Kolumbie, jako stejně přirozeně se prezentující Mexiko. Ano, „přirozeně“ je asi ten nejsprávnější výraz, který mě v kontaktu s těmito temperamentními, obětavými, slušnými a nesmírně citlivými lidmi doslova fascinoval. Přestože výkony jejich psů většinou nedosahovaly špičkové úrovně, dokázali se radovat z každého dosaženého bodu a při dosažení limitu v jakékoli disciplíně se nestyděli za dojetí a štěstím se rozplakali. Radost a jásání nejen úspěšného jednotlivce, ale celého velmi pozorně přihlížejícího davu neznala mezí. Úzká spolupráce nejen všech dobrovolnických skupin ze širokého okolí, ale hlavně profesionálů z řad Roja Cruz a Bomberos byla znát na každém kroku. Velmi náročné terény pečlivě připravené pro disciplíny ploch a mantrailingu také hovořily velmi výmluvně o mimořádně poctivém přístupu k plnění svěřených úkolů. Neuvěřitelně krásná příroda v těsném okolí hlavního města Bogoty, kde se poslední akce odehrávala, sice moji romantickou trampskou duši mnohokrát okouzlila, ale nadmořskou výškou přes 2600 m nad mořem byla při prudkém stoupání piniovou a eukalyptovou džunglí citelným ztížením. Na šedesát zúčastněných psů pracovalo ve speciálech téměř bez výjimky nadšeně a s plným nasazením, přestože místní tropické jaro hýřilo těžko dýchatelným vlhkým a horkým vzduchem. Speciály ale byly skutečnou výcvikovou doménou většiny účastníků, na lámání chleba došlo převážně při disciplíně poslušnosti. Poměrně malá zažitost požadavků zkušebního řádu zřetelně naznačila citelný nedostatek kvalitních instruktorů výcviku, protože ve kvalitě soutěžících psů problém rozhodně nebyl. Podobný problém ale přece známe i z českých luhů a hájů. Každopádně Colombia 2022 byla akcí, na kterou se nezapomíná. Ani já na ni nezapomenu především s přihlédnutím k tomu, že holandský kolega rozhodčí po příletu do Bogoty neprošel covidovým testem a strávil kompletně pobyt v hotelovém pokoji. Takže logicky celá zúčastněná plejáda psů zůstala výhradně na mé osobě. Možná i proto je můj pocit z velmi náročné, ale veskrze nádherné spolupráce tak intenzívní. Buenos Dias, Amigos.
