Přestože Coronavirus zmrazil běžný život téměř na všech kontinentech, na některých úsecích to prostě nejde. Záchranáři zkrátka musí…
Nesmírnou radost vyvolaly nedávné zprávy z činnosti tureckých záchranářů po zemětřesení, když po třech dnech vyprostili z trosek budov živou čtyřletou dívenku a o den později dokonce další. Slzy dojetí v těchto případech jen potvrzují, že naše snahy o co nejdokonalejší přípravu našich psích partnerů rozhodně mají hluboký smysl. Kéž by všechny pátrací akce docházely stejného naplnění, záchrana lidského života je snem každého záchranáře. Většinou však naopak závěry vyčerpávajících celodenních hledání končí verdiktem o prohledaných lokalitách bez konkrétních nálezů. Několik posledních týdnů při hledání pohřešovaného seniora na Šumavě končilo vždy stejně, Houževnatost a neumdlévající aktivita psích i lidských záchranářů však nakonec přece jen došla ke svému cíli. Přestože po tolika dnech již nebylo možné se záchranou života počítat, zkušenosti ze spolupráce celé řady složek, organizování akce s pěti desítkami pátračů a desítkou psů, z orientace v terénu s GPS a hlavně pak vyvozených správných úsudků z dosažitelných informací, to vše přineslo účastníkům a hlavně kynologům poznatky, které jsou nesmírně důležité.
Dušičkové období evokuje vzpomínky na všechny příbuzné, kolegy, přátele a známé, se kterými již nikdy nezasedneme k jednomu stolu, k jednomu přátelskému potlachu o věcech, které nás spojují a které společně vyznáváme. Kolik problémů bychom s nimi ještě chtěli probrat, jak moc nám chybějí jejich názory na nejrůznější detaily života, jak velmi nás mrzí, že jsme jim nestačili říct ani, jak moc si jich vážíme a jak je máme rádi. Už to prostě nejde a nikdy to už nenapravíme. Možná je ale právě teď pro každého mnohem důležitější dostatečně si uvědomit, že stále mám několik skvělých přátel a nádherných vnoučat, milovanou partnerku, skvělého psa a dosud funkční kondici na to, abych mohl naplňovat svého koníčka a vlastně tak žít život podle svých představ. Rozhodně bez ohledu na to, že mě možná pár lidí třeba i nenávidí. To je ale jenom jejich problém, jejich žluč se v důsledku závisti a nenávisti rozlévá v jejich útrobách a ničí jenom jejich zdraví. Já mohu pouze pokorně děkovat Bohu, že jsem mohl prožít život tak, abych se nemusel za nic stydět, že neznám závist ani nenávist a že mne naučil i odpouštět. Dokonce zařídil, abych osobně poznal i to dojetí ze zachráněného lidského života. Díky…
