Je krutě neuvěřitelné, jak neúprosný čas dokáže brát z našeho středu i ty, u nichž bychom to absolutně nečekali. Vášnivý mladý motocyklista Honza Douděra už je dlouhých pět let jenom v našich vzpomínkách.


Jan Douděra †15.6.2012

Šokující zpráva zněla zoufale jednoznačně: „Chtěla bych oznámit všem přátelům a kamarádům, že náš Honza se vydal na svou poslední a nejdelší jízdu, která doufám povede těmi nejkrásnějšími místy, které si kdo umí, ale i neumí představit. Ahoj Honzíku, dávej tam na sebe pozor. Milujeme Tě, tvoje manželka Helenka a syn Jeníček.“

Jménem všech kolegů záchranářů jsem tehdy do kroniky napsal: „Jako nepochopitelnou nespravedlnost přijali jihočeští záchranáři šokující zprávu o nenadálé smrti svého člena Jana Douděry. Věčně usměvavý a veselý Honza po zdánlivě ideální životní křivce, započaté seznámením s elegantní kráskou Helenou,  vstupem po jejím vzoru do brigády s úspěšným výcvikovým startem s fenou briarda, po roce pokračující rozjařenou a extravagantní svatbou v přírodě, narozením nádherného chlapečka, zahájením stavby domu a splněním klukovského snu o silné motorce, náhle nás šokuje nepochopitelným koncem. Jeho nesmírně tolerantní manželka Helena, která si byla vědoma toho, že má na starosti nejen malého Jeníčka, ale i druhého, jen trošku staršího kluka, ho musela s hrůzou najít v kabince sauny ve stavu, kdy mu již nebylo pomoci. Zemřel pouhý týden po svých 34. narozeninách, aniž by si na cokoliv někdy stěžoval. Vzpomínka patří dobrému člověku, který nikoho nikdy nezarmoutil a šířil kolem sebe jen dobrou náladu…“

Možná, že jenom lidé v určitém věku si začnou uvědomovat stálou přítomnost možnosti konce, který nelze předvídat a kterému lze jen velmi obtížně čelit. Každodenní zprávy mě varují před danou skutečností informacemi o definitivních odchodech mých vrstevníků, ale i mnohem mladších lidí, kteří si ještě ani nestačili svůj život trochu užít. Tato skutečnost mě ale zdaleka tak neděsí, jako fakt, nakolik v lidech převládá cynismus a pouze předstírané přátelství. Ve vzpomínce si promítám řadu tragických událostí v životech nejbližších přátel v minulých letech a hořce si uvědomuji, jak jsem byl v jejich vnímání osamocen. Vždyť i na několika posledních rozloučeních jsem byl překvapivě a nečekaně, ale zcela sám. Přesto na vás, Honzíku, Pepo, Milado a další přátelé, nikdy nezapomenu…