Jedna z hlavních priorit výcvikové vize K9 určuje maximální tréninkovou intenzitu v oblasti hledání cadaverů.

Obecně se ví, že za „vycvičeného“ záchranného psa se dá považovat pouze pes plnící požadavky zkoušek ZPJ či ZZP3. Pokud na tuto úroveň dosud nedosahuje, je ještě „ve výcviku“ a tedy v přípravě na použitelnou úroveň psa záchranáře. Pro běžnou praxi ve spolupráci s policií nebo hasiči je podle dosavadních mnohaletých zkušeností připraven i pes, který spolehlivě plní požadavky všech zkoušek typu C. Platí to nejen pro tuzemské zásahy, ale zcela shodně v intencích usnesení celosvětového záchranářského symposia ze slovinského Igu v roce 2000 i pro účast na misích vysílaných IRO po zemětřeseních. To je však samozřejmě jen rámcový požadavek na psy, který je legislativou jak tuzemských, tak mezinárodních organizací, zajišťujících tyto praxe, bohatě doplňován mnoha dalšími požadavky na zkušenosti psovodů, osobní schopnosti a návyky i vrozené a výcvikem dále rozvíjené vlastnosti. Proto jsou tak nesmírně důležité osobnosti trenérů a výcvikářů jednotlivých kolektivů, vysílajících své členy do nejrůznějších kvalifikačních prověrek. Mylně či málo informovaní účastníci bez dostatečného odborného vzdělání podléhají při stresu těchto akcí zcela logicky svým momentálním pocitům bez racionálního základu a jejich šance uspět se tak radikálně zmenšuje. Pokud ovšem v takové prověrce nemají hlavní rozhodovací pravomoc politická rozhodnutí o nutném „zaplnění“ kancelářských tabulek. To je ovšem zcela jiná dimenze, se kterou nemají a ani nechtějí mít poctiví psovodi nic společného. Ale bohužel i to v současnosti existuje a pro obalamucení veřejnosti či orgánů rozdělujících dotace jsou předkládány výsledky, které někteří funkcionáři dokáží brilantně zveličit, vylhat, případně prověřovací nároky snížit tak, aby následně vytvořily dojem výkonných odborníků. Mezi slepými je přece i jednooký králem. A právě tento trend se pokoušejí v současnosti někteří funkcionáři nastolit, k tomu směřují mnohé úpravy normativů. Úroveň svazového mistrovství přes změnu ze ZPJ na ZZP3 přinesla doslova tragické výsledky, a tak se navrhují další změny. Udělení mistrovských tříd psovodům se 2. a dokonce jenom se 3. třídou také svazu neprospělo, naopak titul mistra sportu v očích veřejnosti zdegradovalo. A neschopní instruktoři s titulem mistra přece nikoho k vrcholným výkonům nevycvičí. Jako tragikomický příklad současné situace ve svazu vyznívá televizní chlubení předsedkyně SZBK o zisku zlatých medailí na mistrovství světa FCI v kategorii stopařů, když kynologickou veřejností dávno prosákla informace, že toto družstvo obdrželo zlato, aniž by si dva jeho účastníci ke stopě vůbec čichli. To jsou neuvěřitelné situace, které ve svých důsledcích zcela likvidují dosavadní výtečnou pověst českých záchranářských kynologů. Namísto tvrdé analýzy výkonnosti s opatřením pro zlepšení stavu se dále provádějí úpravy, které zkušební řád doslova likvidují (spojený limit ze dvou speciálů, udělování MT bez kvalifikace). Vrcholem nekompetentnosti funkcionářů je návrh na zrušení cadaverů. Čím by měli být potom psovodi pro společnost použitelní? Je možné, že někomu současný ZŘ nevyhovuje, pak je ale třeba na příštím sjezdu, který je jediný oprávněn měnit tento základní normativ, předložit návrh nového ZŘ a stávající zrušit. Tak se to má konat  v demokratické společnosti a tak tomu bylo i v roce 1997. Analýza praktických nasazení od toho roku ale rozhodně nemůže návrh zrušení cadaverů v práci záchranných psů podpořit, právě naopak. Navzdory veškeré logice byl ve snaze zvýšit počty účastníků mistrovství na 24 rozšířen počet výběrových závodů, přestože z jejich současné úrovně má svazový výcvikář skutečně těžkou hlavu. To však rozhodně nepomůže, výsledky jsou katastrofální a při účasti osmi psovodů na akci vyznívá požadavek zcela absurdně. Úroveň nemá ani základní disciplína poslušnosti, při které většinou nedosahují limitu. To už je skutečně velmi na pováženou, hlavně ve srovnání se všemi ostatními kynologickými sporty. A řešení není v dohlednu, cesta snižování nároků ke zlepšení vést nemůže. Výcviková komise svazu je sice složená z odborníků a určitě by po důkladné analýze výcviku jisté řešení našla, ale je pouze poradním orgánem, když všechny rozhodující pravomoce si úzkostlivě ponechává prezidium s nedotknutelnou předsedkyní. Říká se, že ryba smrdí od hlavy a chod svazu od skončení působnosti bývalého prezidenta V.Kuchty tomu bohužel také nasvědčuje. Ten přesně věděl, že jedině systematický výcvik ve vyhledávání cadaverů nás staví do jedinečné pozice partnerů složek a zaplňuje prázdné místo ve výcviku záchranářských psů. Místo intenzívní spolupráce s organizacemi stejného zaměření se však dnes jen intrikuje a všemožně shánějí vlivné konexe, každý náznak úspěchu se nafukuje do neudržitelných bublin, a to je skutečně cesta do pekel. Quo vadis, ještě nedávno laickou i odbornou veřejností obdivovaný svaze?