FENOMÉN LÉTA

Počasím vydařené léto je již ve spojení s prázdninami samo o sobě nesmírně stimulujícím prvkem pro zvýšení nejrůznějších aktivit, tedy samozřejmě i kynologie.

Ve všech tréninkových areálech Evropy se v průběhu léta střídají nejrůznější záchranářské kolektivy, které se snaží v týdenních turnusech dohnat resty ve výcviku způsobené nedostatkem času v běžném pracovním rytmu. Tyto areály skýtají nejrůznější tréninkové možnosti a je jen v rukou instruktorů vedoucích výcvik, nakolik je dokáží využít. Tréninky všeobecně jsou velmi náročnou situací pro vedení spočívající především v úrovni znalostí a zkušeností instruktorů. K tomu pak přistupují ještě nestejné možnosti areálů a schopnost instruktorů využít je maximálně pro každého konkrétního psa, protože jejich výcviková úroveň se vzhledem k věku a zkušenostem velmi liší. Rozhodně by trénink neměl nikdy sklouznout do jakéhosi prověřování či zjišťování této úrovně, ale naopak by měla dominovat snaha tu současnou úroveň podpořit a snažit se o její posunutí trochu výše. To ale bohužel v běžných trénincích není tak úplně samozřejmé. Často bývají pouhým stereotypním opakováním naučených cviků, které se provádějí až do úplného omrzení s průvodním jevem naprosté ztráty chuti. A nejedná se pouze o disciplínu poslušnosti, při prohledávání sutinového terénu to bývá ještě zřetelnější. V současnosti všem českým i mnoha zahraničním kynologům již důvěrně známé svazové areály Chbany a Spáleniště poskytovaly ještě před nedávnem nepřeberné možnosti tréninku práce v sutinách, od absolutních začátků až po mistrovskou úroveň. Byly tak koncipovány a k jejich dokončení zbýval po technické stránce už jenom nepatrný krůček. Je pravda, že v posledních letech se koncepčně vůbec nezlepšily, právě naopak. Avšak bez ohledu na to spočíval mnohem větší a závažnější krok právě v pochopení jejich možností a hlavně jejich návazné využití promyšleným tréninkem. Je zoufale naivní přesvědčení, že k dokonalé vycvičenosti psa stačí pouze seznámit jej postupně se všemi úkryty, které trenažér obnáší. Při jejich množství to většinou ani nejde, ale hlavně by to přineslo snad částečnou úspěšnost, ale určitě pouze v daném konkrétním terénu. Při přechodu do neznámého prostředí právě takto připravovaní psi okamžitě selžou. Úkryty na uvedených trenažérech obnášely koncepčně rozdílnou úroveň nejen pro různé stupně zkušebních řádů, ale hlavně pro nesmírně složité záludnosti praxe. Na použití v praxi se přece připravujeme prioritně každým absolvovaným tréninkem. A velmi mne překvapuje situace, když při odchodu z týdenního pobytu v areálu instruktor vůbec neví, co všechno mu terén nabízel, jaké úkryty a možnosti bylo možno využít.  Proto mne velmi zaráží sebevědomí naprosto nezkušených instruktorů, ze kterých sice často čiší naprostá neznalost podstaty výcviku záchranných psů, ale vůbec jim nebrání v suverénním organizování nejrůznějších prověrek a imitací praktických zásahů. Další varianta naprosté bezradnosti instruktorů krystalizuje většinou do věty, maskující tuto bezradnost přehnanou ochotou, slovy „tak co chceš udělat ty“? Žádný začínající psovod nemůže vědět, co jeho pes právě teď potřebuje, od toho se nechal začlenit do nějakého družstva a s důvěrou se svěřil do vedení instruktorem. Škoda, každému psovodovi bych přál kvalitního instruktora s upřímným zájmem o zlepšení výcviku jeho psa, bylo by potom určitě mnohem snazší sestavování jakéhokoli zásahového družstva na požadavek spolupracujících složek, ať už v sutinách, v terénu, v lavinách či ve vodě…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *