JSME JEŠTĚ ZÁCHRANÁŘI?

Filmový režisér Anděla Páně Jiří Strach: „Naše společnost má strašně zbytnělé ego. A přitom co jsme? Co je člověk? Prach jsi a v prach se obrátíš…“

Po čtvrt století krystalizovaly struktury největší české záchranářské organizace a dlužno říci, že dosahované výsledky pravidelně potvrzovaly správný směr jejího vývoje. Přestože nebyl vývojový cyklus ve všech čtrnácti brigádách svazu stejně plynulý, stejně důrazný a rozhodně ne stejně posloupný, všechny se pod důsledným vedením zkušených funkcionářů v plné síle rozhodně  vyvíjely stejným směrem. Směr a rychlost tohoto vývoje určovalo především pět nejpočetnějších brigád, ale ani zbývající nezůstávaly pozadu, jenom neměly někdy dost lidí k zajišťování náročnějších akcí. Přesto však čeští záchranáři postupem času a dosaženými výsledky v praxi získali profesní krédo na nejvyšší úrovni. Vladimír Kuchta jako prezident svazu, viceprezident Petr Staněk a výcvikář Jaroslav Sedlák měli jediný společný cíl, mít k dispozici dostatečný počet psů, schopných praktického zásahu na nejvyšší úrovni. Po instruktážní návštěvě americké lektorky Caroline Hebbart se svaz bez otálení přidal i ke zcela novému výcvikovému směru, hledání cadaveru v sutinách i ve vodě, a rázem se zařadil mezi několik nejúspěšnějších a také nejžádanějších organizací světa při zahraničních misích po zemětřesení. Výcviková úroveň šla prudce nahoru. U mnoha lidí však bylo revoluční nadšení, násobené odlesky jakési pomyslné slávy, až nezřízeně brzy vystřídáno snahou o uplatnění vlastní osobnosti. Bohužel však často naprosto bez základu nezbytné vlastní odbornosti, často umně zakrývané jen schopností agresívní rétoriky. Běžná lidská společnost dost často dokáže podlehnout argumentům loktů a nerozliší včas odborné kvality, většinou vše vyřeší až čas. Ale u kynologů jde o čas mnohem více, než v běžném životě. Psi život je totiž zoufale krátký a výcvikové omyly si můžeme dovolit snad jen ve sportovním výcviku, kde přece „nejde o život“. Při záchranářském výcviku však o život skutečně jde a výcvikové omyly mohou i nejnadějnější psy vyřadit ze scény naprosto definitivně. Takové ztráty jsou pak bohužel zcela nenahraditelné. Jejich záludnost spočívá především v tom, že k nim dochází často nevědomě pod usměvavým dohledem naprostého výcvikového diletanta, který navíc dokáže neúspěšnost elegantně svést na náturu cvičeného psa, na jeho „hyperaktivitu“, která je ve skutečnosti největší devizou každého záchranného psa. Nechápu sílu sebevědomí těchto cvičitelů, kteří se suverénně zúčastní jakékoli pátrací akce a dokáží se svou účastí dokonce pyšnit, přestože výsledky jejich účasti jsou logicky naprosto nulové. Pak nemůže být divu, že se mnohé kolektivy drobí na menší celky, schopné lepší komunikace mezi sebou a společně vnímající dílčí výcvikové pokroky. Jenom může být člověku líto, když vidí promrhané hřivny naprosto skvělých psů, dlouhodobě výcvikově přešlapujících na jednom místě. Ohlédněme se nyní všichni trochu kriticky za uplynulým rokem, nakolik náš vlastní pes ve výcviku pokročil. Kromě upřímného přání úspěšného roku, čekajícího již za dveřmi, je možná na místě i povzdech: „Každý je přece sám svého štěstí strůjcem…“

Seneca: „Jednej tak, abys byl šťastný, ne aby ses šťastným jen zdál.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *