VÝVOJ NEZASTAVÍŠ

V historií nabitém Českém Krumlově se i v oblasti záchranářské kynologie odehrála dlouhá řada akcí, na které se nedá zapomenout.


Podle zpravodajství ČT uplynulo již 125 let od vynálezu prvních eskalátorů. Živě si ještě vzpomínám, že zkušební testy jednotlivých typů před instalací do pražského metra probíhaly mimo jiné i v Českém Krumlově. Ze serpentýny vedoucí k nádraží byl k hotelu Vyšehrad vybrán v roce 1972 eskalátor testující patnáctimetrové převýšení. Na jeho zatěžkávací zkoušku se sice tehdy nepodařilo sehnat dostatečný počet lidí, ale zato náš výcvikář na cvičišti ihned doporučil psovodům, tehdy začínajícím se záchranářským výcvikem, důkladné seznámení s jízdou na těchto pohyblivých schodech. Můj boxer Luis z Jihočeských nížin byl ochoten je testovat od rána do večera. Každý výjezd nahoru na nich absolvoval s pyšným výrazem podmanitele techniky a ihned radostně sbíhal dolů připraven k další jízdě. Ochotně naskakoval na pohyblivé schody stále znovu s neutuchajícím nadšením a dalo práci jej od této činnosti odtrhnout. Od té doby uplynula již hezká řádka let, mnoho věcí se změnilo, ale mnohé ještě přetrvaly. Skupinka záchranářských nadšenců se postupně rozrostla až na neuvěřitelných 74 členů, takže uspořádat jakoukoli akci pro ně nebyl pražádný problém. Jejich činnost nabírala postupně punc profesionality a tato image přerostla vbrzku hranice regionu i České republiky. Kolektiv se bez problémů zhostil nejen zkoušek všeho druhu, nejrůznějších soutěží a přeborů, mistrovství republiky a dokonce i mistrovství světa, navíc se stále se rozšiřující škálou výcviku. Stal se spolehlivou zárukou kvality každé svěřené akce. Největší věhlas mu však přinesla praktická nasazení. Právě jejich úspěšnost ve všech úrovních obtížnosti dokázala přesvědčit profesionály policie, hasičů i armády, že nejde o pouhý kolektiv amatérů, hrajících si na záchranáře, ale o skutečné odborníky na poli záchranařiny. Žádný strom však neroste do nebe a zdravě bují jenom do té doby, dokud je v kolektivu dostatek pokory. Pamětníci dnes se smutkem v duši mohou pohledět na dosahované výsledky pohrobků kdysi věhlasné brigády. Touha po kariéře a osobním zviditelnění některých jedinců docílila rozpad kolektivu na dvě části a dvě dvacetičlenné skupiny nejsou rozhodně stejně životaschopné jako jedna dvojnásobně početná. Samozřejmě lze přežívat i v těchto počtech, i když s jinými výsledky a s nemalými potížemi i při pořadatelství akcí regionální úrovně. Akce se stále ze setrvačnosti plánují, ale chybí finální uspokojení z úspěšnosti. Mnohé se musí zrušit pro nedostatečný zájem či připravenost a jiné proběhnou s velmi nepotěšitelným výsledkem, takže renomé úspěšnosti by měli zajišťovat ti „reprezentanti“, pro které se vlastně veškerá činnost koná. Posléze je možno si přečíst jejich vlastní hodnocení akce jako ódu na obětavost, namísto zasvěcené analýzy dalšího propadu. Ano, obětavosti bude ještě hodně potřeba, musí totiž nahrazovat dvacet párů rukou, jejichž ochota pomáhat byla hrubě odkopnuta. Tyto odmítnuté ruce si však stěžovat nemusí, v K-9 jim jenom odpadly nutné údržbářské práce na svazovém areálu a hlavně dodržování některých nesmyslných předpisů. Radost z výcviku v sice menším, ale o to upřímnějším, kolektivu samozřejmě zůstala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *